České Divadelní novinynie tak dávno (už po štvrtý raz) napísali o inscenácii Divadla SkRAT Napichovači a lízači:
Je pozoruhodné, jak slovenskou alternativní scénu fascinuje téma orwellovských světů a fašismu. Po sobotních představeních divadel Pôtoň a Stoka i v nedělních Napichovačích a lízačích bratislavského Divadla SkRAT bylo toto téma akcentované. Včetně promítaných titulků Arbeit Macht Frei…
Orwellovské motivy slovenské postdramatiky
Inscenace Napichovači a lízači je vhledem do současného bankovního světa a jeho zaměstnanců. Je obrazem dnešního odosobněného světa lidí – charakterových zoufalců, lidí – emotivních zkrachovanců, lidí podřízených a vláčených systémem, který existuje bez ohledu na jakoukoli (jejich) vůli. Prostě vše ovládající a určující systém tu je a lidé v něm se mu buď podřídí – „mají vizitky“, anebo vizitky nemají, nepatří do něj a – jak se říká v úvodním obraze a zdůrazňuje v již zmíněných titulcích ke konci představení – jsou v rámci svého „dobra“ odstraňováni. Sled výjevů z kanceláří, chodeb, záchodků a kantýn nemá pevný řád a v podstatě se ani neskládá do komplexní mozaiky. Lidé v něm fetují, touží po partnerech a rodinách, dělají kariéry, slouží a souloží, brání se modernitě slov, hádají, pomlouvají, omlouvají a kají.
Jednotlivé epizody svou dramatickou neprokomponovaností a (ne)výstavbou a především napůl improvizovaným herectvím (včetně textů) působí jako obdoba produkcí českého Láhor soundsystemu (ostatně SkRAT s Láhorem občas vystupují). Záleží na dané chvíli, zda se herci podaří situaci rozvést a dovést k pointě, anebo scénu nechá „civilně“ existovat takovou, jaká v tu chvíli je a v reálném prostředí bankovních kanceláří by pravděpodobně i byla. Od diváka to vyžaduje silnou spoluúčast a empatii. Není to „well made play“, kde by text a situace byly promyšlené a dramatikem i režisérem důsledně rozváděné a kloubené. Naopak, jde o „no made play“, kdy sám divák musí situace domýšlet, jednotlivé projevy dekódovat a intuitivně pointovat. Vedle mne sedící Petr Marek (vedoucí Láhoru) se náramně bavil, stejně jako určitá část „zasvěcených“ diváků. Ti ostatní – včetně mne – spíš fandili a nechávali se strhnout jednotlivými, herecky osobitě podanými epizodami. Například když se zaměstnanec půl roku před důchodem rozčílí tak, až se „hrdě“ nechá vyhodit, ale za den se s prosíkem vrací zpět. Anebo „trapno“ setkání dvou starších milenců v kavárně. Ona jej miluje a on váhá, váhá… až se s ním ona rozejde. On souhlasí, ale… ještě jednou by se – aby to nebylo tak blbé – s ní rád pomiloval… Tak jo, až si přijdeš pro knížky… Scéna jak z Woody Allena.
Právě na takovýchto „otiscích“ reality je inscenace postavená. Dekomponuje drama, dekomponuje příběh, dekomponuje herectví i divadelní situace. A nabízí ataky reality. Nudné, fádní a směšné. Bolestné a trapné. Skutečné. Na rozdíl od Láhoru je ale celek výtvarně i scénicky předem důsledně komponován a připraven. Jeviště je rozdělené na samostatné buňky – kancelář, toaleta, kantýna, chodba… – jež jsou přesně nasvětlované. Scénosled je dopředu dán, režie – především v mezihrách – využívá jednotlivé obrazy rytmizující (a někdy dovysvětlující) dotáčky a projekce. Svět je digitalizován, lidé se stávají čárovými kódy. Chlad a neosobnost tohoto světa a osamělost lidí je tak maximálně zdůrazňovaná a tematizovaná. Možná až příliš.
Závěrečné dopointování současného orwellovského světa nápisem Arbeit Macht Frei lze však akceptovat jen s velkými rozpaky a pochybami. Příliš silný symbol a odkaz neodpovídající předchozímu dění a – snad – ani slovenské realitě. Anebo, že bychom nevnímali či podceňovali tendence směrování současné slovenské společnosti, a hrozba novodobého fašismu je tam dnes aktuální?! Vždyť tuto symboliku použily všechny tři do Prahy dovezené produkce… Pro Tisa, Husáka, Mečiara, Dzurindu a Fica, to snad ne!
Autor: Vadimír Hulec
Článok nájdete TU.